na Blog.cz

Občas Vás to chytne. A pak to může zase přejít. Takže jeden čas mám třeba nutkání psát na blog pořád, denně několik článků (což samozřejmě z omezenosti nápadů nedělám :D), a někdy bych zase nepsala nejraději ani slovo za měsíc. Může to malinko připomínat nějaké stavky. Nebo docházky do školy věčného "zapékače", co má sem tam slabé chvilky.

Nevím, proč přesně to píšu. Nejspíše pro ten pocit, až nějaký nový článek prostě opět zveřejním a budu se moct kochat aktuálností mého blogu. Jak sebestředné, já vím, ale nikdo jiný to nedělá. Nechodí na můj blog a neohlíží to. Chci mít alespon ten pocit, že to někohozajímá, tedy mě samotnou :D .
Ale nemyslete si, že takhle osamocená jsem i v reálném životě (kdybych psala něco vtipného, tak napíši, že v reálném životě je to ve skutečnosti ještě horší :D, ale není to tak :D). Ve skutečnosti to tak vůbec není, ale jen ta nejmenší hrstka ví, že mám blog. Hádám že z těch všech lidíasi tak tři nebo čtyři.. A když se zamyslím nad tím, jak moc si to pamatují, tak dvá. No jeden maxilmálně určitě, že Bodlin. Tak na tom nejsem tak špatně :D :D :D :D :D. Ne, já vím, je to na nic :D, stejně, kdo by tyto články bez pointy a smyslu četl? :D

Proto si sem vlastně mohu psát cokoliv chcii.. No raději se tomu vyhnu, co kdyby přeci jen někdo.. Néé, dělaám si srandu :D ...

Já vím, je to "stará" písnička, po které v této době už možná neštěkne ani pes. Nebo možná ano, ale jedná se spíše o nějakého toho zatoulaného ratlíka, tedy o mě. Ale je mi to celkem šumák. Mám své důvody, proč se mi líbí. Jeden z nich je napříkald ten, že když jí slyšim, srdce vyskočí do krku, kde si tancuje jako nějaký taneční "mástr". Do toho ho ještě popohání žaludek a moje tělo, co má nutkání vyletěl, rozletět se na kousky a prohnátě se vesmírem.

Lidi si často myslí,že je to strašně lehký.. Řeknete jim případ a oni ví.. Oni ví přeci všechno.. Ale už neví, jestli jste jim řekli všechno, nebo jestli jste v něčem nelhali.. To už je nezajímá, možná proto, že je to snad ani nikdy nenapadne. Prostě začnou řešit a soudit za vás, aniž by se vás ptali na váš názor.. A pokud jejich řešení odsoudíte, většinou se nafouknou jako žáby. Jako nějaký balónky, že jim nedáte za pravdu.. Jenže co oni ví, jak to doopravdy je..

Nechají vás v tom. Ne, že by byli špatní, jen o tom neví, protože by tomu nerozuměli. Ano, radu jste dostali, skvělou radu, ale byla to rada o které už jste dávno vděli. Takže žádná novinka, ale všechno má svůj háček, skutečně snad všechno. Není to tak lehké, to nic není. A čím dál víc zjištuju, že pokud si člověk jistou situaci nezažije, neměll by jí soudit. Za prvé, vcitování není totéž, jako si to prožít a za druhé nevíte, jak moc k sdrci si to bere ten dotyčný člověk, jak hluboké to pro něj je.

To já jen že jsem už sem dlouho nenapsala. A že je toho příliš. A že je mi líto, úpadku tohoto blogu. To že jsem sem v dubnu nepřidala ani jeden článek je celkem překvpení. Hm.

Stejně je to blbost ted tohle řešit, když mam na starosti totálně něco jinéoho. Jen chci upoutat myšlenky jinam, i když to neni řešení, ale ted takhle ráno.. vlastně jsem vztávala už ve 4, ale to jsem se zabývala něčím jiným.

Tak já jen že zabíjim čas. Pojedu taky o hodinu dřív do školy, než dnes musím. Třeba mě propleskne něco. Hm. Ne, to nepomůže. Znam řešení problému, ale má háček.. Jako vechno. Všechno má svůj zku.vený háček.

"-Nos musst amitto vivo en. We're must let go..
°I can't

-You have to mum

°But you're.. you're my life.. withou you..

-You never be without me. And I know that you will always love me. No matter what."

Nemohu za to. Pardon, ale jde o můj blog a moje myšlenky a pocity a podobně. A těch je momenátlně v mé hlavě plno. Ani ruce mi nestíhají. A ten rozhovor tam jde stále a stále dokola. A já prostě nevím, kde začít a skončit.

A tak to křičím pomocí svého miniaturního blogu do toho maxi světa, aby se mi alespoň trochu ulevilo a seřadily se myšlenky.

Tak moc bych chtěla něco. Nemůžu říci přesně co, ale vím, že to chci, a není to ani tak matearialistické. Spíš duševní nebo něco podobného. Bude to taková smíšenina. Trochu mě to štve. Nevědět co chtít, ale chtít to. To bude tou zěmnou.

A tak tu sedím v mikině od mého milovaného, snažím se se nepředávkovat tou vůní a soustředit se na to, co se tady okolo děje. Nestíhám..

Zní to zmateně?

No takových článků možná ještě bude ;) :D

..abychom mohli jít dále. Sanctuary.